Dokud žijí motýli
Kód: KV 092Detailní popis produktu
Dokud žijí motýli
-
autor: Hanni Münzer
- 1. vydání, r. 2021
-
počet stran: 320
-
vazba: pevná, s přebalem
-
rozměr: 142 x 207 x 37 mm
-
hmotnost: 488 g
- hodnocení na Databázi knih: 81 % (40 hodnocení)
Anotace:
Po osudové ráně se Penelopa stáhla do ústraní. Neodvažuje se doufat, že by se do jejího života ještě někdy mohlo vrátit štěstí a láska. Ale pak se seznámí s osmdesátiletou Trudi Siebenbürgenovou. Fascinuje ji jak tato žena, tak i její minulost. Zvláštní roli na Penelopině nové cestě sehraje i její nový soused Jason. Trudi a Jason neustále otřásají jejím zajetým způsobem života a dokazují, že bláznovství života se dá vychutnávat v každém věku.
Vybrali jsme pro vás z komentářů na Databázi knih:
-
Dokud žijí motýli je příběh o lásce, přátelství, stáří, ale i smrti. Je to příběh, který vás zasáhne a pohladí na duši.Čím méně toho o knížce před přečtením víte, tím lépe. Knížku ale doporučuji určitě všem, kterým se líbilo Kde zpívají raci, je totiž tolik podobné, ale zároveň tolik jiné. Spousta recenzí knížce vyčítá, že se zde potkává příliš mnoho náhod na jednu knihu. To je sice pravda, nicméně mě to vůbec nevadilo, autorka to naservírovala příjemnou formou a při čtení jsem žádné silné "tlačení na pilu" nepociťovala.Knížku si v srdci ponesu ješte dlouho, autorka mě při čtení zasáhla u srdce hned několikrát. Vřele doporučuji.
-
Moc příjemné počteníčko. Nechybí zde napětí, láska, přátelství a zajímavý pohled na vypořádání se s těžkou nemocí. Autorka vám pomalu odkrývá životy postav a čím vším si prošly. Mám ráda knihy, které žijete - postavy se stanou vašimi přáteli, smějete se s nimi, bojíte se o ně a hlavně nemůžete knihu odložit na dlouho, protože se vám po ní stýská. Už se těším na Marlene a Medovou smrt, které jsem nečetla.
-
Krásné čtení, pěkné myšlenky, opravdu se mi líbila...bůh sedmý den neodpočíval, ale stvořil lásku.
-
Nádherný román, který jsem si zamilovala. Po prvních pár desítkách stránek jsem měla pocit, že už hlavní hrdinku Penelope znám, ale snad každá další kapitola mě přesvědčovala, že jsem se zmýlila. Líbilo se mi, kam se příběh vyvíjel a jak se Penelope proměňovala. Zamilovala jsem si i myšlenku toho, že vše se děje z nějakého důvodu a že se osud nakonec uzavře. Doporučuju.
O autorce:
Hanni Münzer (*10.6.1965) se narodila ve Wolfratshausen a měla vždy bujnou fantazii (k nelibosti rodičů i učitelů). Již jako šestnáctiletou ji pohltila každá kniha. Jeden rok studovala na Highschool v Seattlu, žila ve Stuttgartu a Římě, měla obchod se starožitnostmi a dvanáct let pracovala jako sekretářka představenstva velkého podniku pronajímajícího automobily. Dnes se věnuje jen své rodině a psaní. Se svým mužem a psem žije v Horním Bavorsku.
Ukázka z knížky:
„Nekoukejte na mě tak zděšeně, má drahá, každý musí umřít.“ Stará dáma postavila na stůl cukr a mléko. „Je mi čtyřiaosmdesát. S mým Gregorem jsem prožila jednašedesát let. Čtyři
roky už jsem vdova. To stačí. Měla jsem dobrý život a jsem se sebou smířená. Je na čase, abych se znovu setkala s Gregorem. A to věčné pečení už mě taky nebaví. Řekněte, proč se vlastně pořád koukáte na hodinky? Za tu chvilku, co jste tady, už potřetí. Potřebujete chytit autobus nebo něco takového?“
„Cože?“ koktala Penelopa. „Ach, ne... Odpusťte, prosím.“
„Nemusíte se omlouvat. Děláte to často, že?“ Sousedka si zjevně nebrala servítky a Penelopa se pod jejím ostřížím pohledem cítila podivně, tak nějak odhalená. „Nic si z toho nedělejte, zlatíčko. Já vždycky říkám, co si myslím. Výhoda stáří. Nebojte se, už vás nechám na pokoji, ale jednou mi musíte vylíčit, co jste vlastně provedla, že pobíháte po světě s výrazem hříšnice a pořád v té fádní šedé, jako byste se za ní chtěla skrýt. Mám nápad, nechtěla byste to taky někdy zkusit?“
Vytáhla zásuvku se sáčkem. „Je to nesmírně osvobozující.“
„Ne, to radši ne, paní Siebenbürgenová,“ odmítla zděšeně Penelopa.
„Jak myslíte, ale dovolíte?“ Než Penelopa stihla zareagovat nebo něco odpovědět, stará dáma odspěchala do ložnice a vrátila se s dýmkou. Tím jí poskytla čas, aby se vzpamatovala. Co se to tady děje? Její známost se sousedkou náhle nabyla úplně jiných rozměrů. Znovu pocítila touhu odejít, ale nedokázala se ubránit té zvláštní fascinaci, která z té ženy vyzařovala, jako by ji ovládlo podivné, přímo mysteriózní silové pole.
Paní Siebenbürgenová si vestoje potáhla z dýmky a několikrát zabafala, až se její náplň znovu rozhořela. „Ach,“ vydechla, posadila se a zády se opřela o židli. „To je nádhera.“ Penelopa odsunula veškeré ostatní myšlenky stranu. Ustaraně se zeptala: „Vy máte nejspíš silné bolesti, že?“
„Ne, díky mé malé kamarádce ne.“ Poklepala na hlavičku dýmky a vyfoukla do vzduchu několik koleček dýmu. „Patřila Gregorovi. Říkal jí můj Adenauer.“ Chvíli tiše seděla, ruce na opěradlech, pohled nasměrovaný do svého nitra, zatímco její tvář rozjasnil lehký úsměv. Pak se znovu obrátila k Penelopě:
„Ale zůstane to jen mezi námi, ano? Ne ten Adenauer, ale to hulení.“
Skutečně řekla hulení a ušklíbla se při tom jako puberťačka. Na nesmrtelný okamžik její tvář prozrazovala krásu dřívějších dnů a Penelopa ucítila v hrudi takový tlak, že byla přesvědčená, že se každou chvilku rozbrečí.
Paní Siebenbürgenová se k ní naklonila a pohladila ji po ruce. „To přece není důvod k pláči. Víte, když jsem byla mla dá, často jsme vysedávali večer u krbu a hráli hru na otázky a odpovědi. Tou nejčastější otázkou bylo: Kdybys věděla, že zítra umřeš, co bys dnes, poslední den na světě, dělala?“ Byla to skutečně vážně míněná otázka. Pro Penelopu. I když byly zornice staré dámy rozšířené, její myšlenky byly zjevně zcela jasné.
roky už jsem vdova. To stačí. Měla jsem dobrý život a jsem se sebou smířená. Je na čase, abych se znovu setkala s Gregorem. A to věčné pečení už mě taky nebaví. Řekněte, proč se vlastně pořád koukáte na hodinky? Za tu chvilku, co jste tady, už potřetí. Potřebujete chytit autobus nebo něco takového?“
„Cože?“ koktala Penelopa. „Ach, ne... Odpusťte, prosím.“
„Nemusíte se omlouvat. Děláte to často, že?“ Sousedka si zjevně nebrala servítky a Penelopa se pod jejím ostřížím pohledem cítila podivně, tak nějak odhalená. „Nic si z toho nedělejte, zlatíčko. Já vždycky říkám, co si myslím. Výhoda stáří. Nebojte se, už vás nechám na pokoji, ale jednou mi musíte vylíčit, co jste vlastně provedla, že pobíháte po světě s výrazem hříšnice a pořád v té fádní šedé, jako byste se za ní chtěla skrýt. Mám nápad, nechtěla byste to taky někdy zkusit?“
Vytáhla zásuvku se sáčkem. „Je to nesmírně osvobozující.“
„Ne, to radši ne, paní Siebenbürgenová,“ odmítla zděšeně Penelopa.
„Jak myslíte, ale dovolíte?“ Než Penelopa stihla zareagovat nebo něco odpovědět, stará dáma odspěchala do ložnice a vrátila se s dýmkou. Tím jí poskytla čas, aby se vzpamatovala. Co se to tady děje? Její známost se sousedkou náhle nabyla úplně jiných rozměrů. Znovu pocítila touhu odejít, ale nedokázala se ubránit té zvláštní fascinaci, která z té ženy vyzařovala, jako by ji ovládlo podivné, přímo mysteriózní silové pole.
Paní Siebenbürgenová si vestoje potáhla z dýmky a několikrát zabafala, až se její náplň znovu rozhořela. „Ach,“ vydechla, posadila se a zády se opřela o židli. „To je nádhera.“ Penelopa odsunula veškeré ostatní myšlenky stranu. Ustaraně se zeptala: „Vy máte nejspíš silné bolesti, že?“
„Ne, díky mé malé kamarádce ne.“ Poklepala na hlavičku dýmky a vyfoukla do vzduchu několik koleček dýmu. „Patřila Gregorovi. Říkal jí můj Adenauer.“ Chvíli tiše seděla, ruce na opěradlech, pohled nasměrovaný do svého nitra, zatímco její tvář rozjasnil lehký úsměv. Pak se znovu obrátila k Penelopě:
„Ale zůstane to jen mezi námi, ano? Ne ten Adenauer, ale to hulení.“
Skutečně řekla hulení a ušklíbla se při tom jako puberťačka. Na nesmrtelný okamžik její tvář prozrazovala krásu dřívějších dnů a Penelopa ucítila v hrudi takový tlak, že byla přesvědčená, že se každou chvilku rozbrečí.
Paní Siebenbürgenová se k ní naklonila a pohladila ji po ruce. „To přece není důvod k pláči. Víte, když jsem byla mla dá, často jsme vysedávali večer u krbu a hráli hru na otázky a odpovědi. Tou nejčastější otázkou bylo: Kdybys věděla, že zítra umřeš, co bys dnes, poslední den na světě, dělala?“ Byla to skutečně vážně míněná otázka. Pro Penelopu. I když byly zornice staré dámy rozšířené, její myšlenky byly zjevně zcela jasné.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
Přidat komentář
Seznamte se: EUROMEDIA GROUP
-
Euromedia Group, a. s., (dále jen EMG) patří mezi nejsilnější a největší firmy podnikající v rámci knižního trhu v České republice
-
vlastní nakladatelské značky Kalibr (od r. 2018, navazuje na značku Knižní klub používanou v letech 1992–2018), Odeon (od r. 1999), Ikar (od r. 2000), Universum (od r. 2000), YOLI (od r. 2014), Esence (od r. 2016), Pragma (od r. 2016), Pikola (od r. 2017), Listen (od r. 2018), Laser (od r. 2018) a Brána (také 2018). Jednotlivé nakladatelské značky EMG svým zaměřením usnadňují čtenářům v orientaci.
-
v České republice zahájila EMG svou obchodní činnost na jaře roku 1991. O rok později začala pod názvem Knižní klub úspěšně provozovat čtenářský klub, který během své dvacetileté existence zaujal již více než 1 milion čtenářů. V současné době má Knižní klub přibližně 200 000 členů.
-
EMG je rovněž vlastníkem největšího knižního velkoobchodu v ČR, který zásobuje knihkupce, knihkupecké sítě, internetové obchody i hypermarkety produkcí většiny tuzemských nakladatelů.
